Jaro 2022

 

Obsahuje texty: O vydávání knih • Kolikrát jsem četla svoji knihu aneb jak probíhala redakce mojí prvotiny • Proč jsem se rozhodla vydávat samonákladem • Moje cesta do fantazie aneb všechno má svůj čas • Proč svoje knihy vydávám u Pointy • Velké nakladatelství jako splněný sen

 

ÚVODNÍK

O vydávání knih

napsala Míša, zakladatelka projektu @ya.ctu

Nepsala jsem úvodník nedávno? Sakra, ten čas vážně letí! Nemůžu uvěřit, že už je to skoro šest měsíců od doby, co jsme oznámili náš první box, a víc jak měsíc, co ho všichni mají doma. Byla to neskutečná a trochu šílená jízda a i když nám osud občas házel klacky pod nohy (především pak v souvislosti s papírovou krizí), jsem moc šťastná, že se nám na svět podařilo přivést první český předplatitelský YA knižní box a s ním i první knihu vydanou pod záštitou YA čtu (Alespoň prozatím od Amélie Salingerové). Jsme na ni velmi hrdí a doufáme, že si její čtení užijete tak moc jako my. A že jsme ji četli opravdu mnohokrát, což se koneckonců můžete dozvědět i v článku od samotné autorky, v němž vás zavede do zákulisí přípravy textu na vydání.

Tento newsletter jsme se rozhodli tematicky věnovat vydávání knih obecně a můžete se tak těšit také na příběh Lenky Poláčkové, jak to málem se psaním vzdala, na důvody, proč by autor měl zvážit samonáklad v příspěvku od Lusy Adams nebo Pointu v článku od Leny Valenové, a na závěr vás čeká delší pojednání od Adrianet, ve kterém vysvětluje, proč ona preferuje pro publikaci svých knih velké nakladatelství.

Přeji příjemné počtení!

 

Kolikrát jsem četla svoji knihu aneb jak probíhala redakce mojí prvotiny

napsala Amélie Salingerová, autorka knihy Alespoň prozatím, vítězka 2. ročníku literární soutěže CooBoo hledá talent, na Instagramu jako @miasalinger

Když jsem po několika měsících intenzivního psaní dokončila první verzi svojí prvotiny Alespoň prozatím, myslela jsem si, že moje práce na knize je víceméně hotová. Pokud se ji někdo rozhodne vydat, ještě jednou si ji přečtu, vychytám pár detailů a bude dokonáno, říkala jsem si. Nutno podotknout, že jsem v té době měla o procesu přípravy textu na vydání hodně zkreslené představy a netušila jsem, kolikrát svůj příběh budu muset číst, než ho uvidím v papírové podobě.

Redakční práce se rozběhla naplno hned poté, co jsem podepsala smlouvu na knihu u YA čtu. (Proč jsem se rozhodla svoji knihu nevydat u CooBoo se můžete dočíst na mém Instagramu.) Začalo se s první, hrubou redakcí, která spočívala v tom, že moje neúžasnější redaktorka Káťa text přečetla a vytipovala pasáže, které by si zasloužily rozšířit a přepracovat. A mně, prosím, trvalo víc jak měsíc, než jsem příběh dle jejích postřehů dotáhla. Nebo spíš než jsem myslela, že jsem ho dotáhla. Jakmile totiž Káťa dostala moji přepracovanou verzi do ruky, poukázala na fakt, že ta nová část jednoduše... nedává smysl.

Tudíž jsem četla znovu, už ani nevím po kolikáté, a snažila se vymyslet, jak svůj příběh zachránit. V tu chvíli jsem z toho začínala být mírně vydeptaná a měla chuť prohlásit, že prostě vytiskneme první, mírně upravený draft, který vyhrál CooBoo hledá talent, tak to přece nemůže být tak zlé, ne? Ale po konejšivých slovech jsem zatnula zuby a v úpravách pokračovala. A po několika sáhodlouhých e-mailech s redaktorkou jsem konečně měla novou verzi schválenou a mohla si pomyslně hodit nohy na stůl. Jenže jsem se opět spletla. Přišel totiž čas na finální redakci a další kolo úprav, ač už jen drobnějších.

To už jsem pomalu hystericky naříkala, že to znovu číst nechci, a dostala se do fáze, kdy mi stačilo říct číslo kapitoly a já ji začala slovo od slova citovat. Naštěstí se zároveň s tím začalo pracovat na grafické podobě knihy, do které jsem měla možnost hodně mluvit, a na obálkách, které si čtenář může otvírat v průběhu čtení a obzvláštňují tak prožitek z příběhu. Jak naše práce dostávala i konkrétní vizuální podobu, dost mě to motivovalo a nakonec díkybohu dovedlo až k finálnímu odevzdání textu. S velmi vážným výrazem jsem tehdy prohlásila, že už ho nikdy nechci ani vidět... ale samozřejmě, že mě to brzy přešlo.

Celý proces přípravy na vydání byl náročný – mnohem náročnější, než jsem si představovala – ale takhle zpětně jsem neskutečně ráda za všechnu tu péči a pozornost, kterou moje kniha dostala, protože musím uznat, že se od první verze hodně posunula (teď už jen doufat, že k lepšímu, haha). O to víc jsem vděčná, když od svých kamarádů spisovatelů vím, že není běžné, aby se nakladatelství textům věnovalo v takové míře jako se YA čtu věnovalo mně.

A pokud bych měla začínajícím pisálkům poradit, jak se připravit na psychicky náročnou redakci knihy, pak mám hned dvě rady. Zaprvé – napište knihu, kterou budete opravdu milovat. Budete ji totiž číst do zblbnutí. A zadruhé? Vyberte si nakladatelství, které vám pošle nátisk knihy se vzkazem, že teď už si svoji knížku konečně můžete přečíst jen tak pro radost. :)

Alespoň prozatím lze zakoupit na našem e-shopu. Brožované vydání a náš hrneček se slevou 10% a poštovným zdarma si můžete zakoupit na tomto odkaze.

 

Proč jsem se rozhodla vydávat samonákladem

napsala Lusy Adams (Lucie Adamová), autorka série Odstíny života, na Instagramu jako @lusyadams

Psal se rok 2010, když se mi splnil sen, který sdílí všichni aspirující pisálci – můj rukopis se zalíbil nakladatelství. O rok později se moje první kniha ocitla na policích knihkupectví. Za tuto příležitost a zkušenost jsem nesmírně vděčná, nicméně to byla z velké části právě ona, co mě utvrdilo v názoru, že ve vydávání přes klasické nakladatelství nechci pokračovat.

Proč, ptáte se? Protože chci mít konečnou podobu své knihy ve vlastních rukou. To pro mě představuje největší lákadlo a výhodu samonákladu – vše je plně ve vaší režii. Sami si určíte, kdo s vámi na knize bude pracovat, konečnou podobu textu, délku a formát knihy, obálku, termín vydání, cenu, formu marketingu a distribuce… Pokud to děláte pečlivě, jsou to měsíce práce, nemluvě o nemalé finanční částce, kterou musíte investovat. Ale ten pocit držet v ruce knihu přesně takovou, jakou jste ji mít chtěli, za tu dřinu stojí.

Pokud nejste ochotni se svojí knize věnovat na 200% nebo preferujete soustředit se jen na psaní a neřešit nic kolem vydání, klasické nakladatelství pro vás bude lepší volbou. Je ale dobré mít na paměti, že každé nakladatelství je firma a jako takové má jediný cíl – zisk. Vaše kniha tak ve výsledku může vypadat jinak, než jste si představovali, a teď nemluvím jen o obálce. Nakladatelství po vás může požadovat změny, které vám budou proti srsti – úpravy textu ne kvůli jeho zlepšení, ale čistě proto, aby kniha lépe zapadla do škatulky žánru, nebo desítky až stovky smazaných stran, jen abyste se vešli do nějaké normy. Bohužel smlouvy bývají pro autory dost nevýhodné (a nejen finančně) a často vám nezbyde moc prostoru pro kompromisy, takže ve výsledku můžete skončit s knihou, která se sice bude chlubit záštitou nakladatelství, ale už se vám vůbec nemusí líbit. A tohle já nejsem ochotná riskovat.

V ČR pořád převažuje názor, že samonákladem vydávají ti, kteří nejsou dost dobří na to, aby se jich ujalo nakladatelství. Ano, hodně lidí to tak bohužel má a jejich výsledná díla pochybné kvality, která neviděla redakční práce ani z rychlíku, kazí reputaci nám ostatním. Těm, kteří se věnují žánru, který nemá dost širokou čtenářskou základnu nebo aktuální marketingový potenciál, aby je někdo vydal. Těm, kteří napsali pětidílnou sérii, kde vydání prvního dílu představuje příliš velký risk. Nebo prostě jen těm, kteří nechtějí své pomyslné dítě nechat na milost někomu jinému a modlit se za dobrý výsledek. Protože pravda je taková, že vaší knize nikdy nikdo nebude věnovat tolik času, pozornosti a péče jako vy sami.

Pokud stále upřednostňujete vydat knihu přes klasické nakladatelství, do toho. Přestože pro mě je samonáklad jasná volba, není a nikdy nebude cestou pro všechny. Ať už se rozhodnete jakkoliv, nepřestávejte psát. Každý příběh stojí za to odvyprávět.

 

Moje cesta do fantazie aneb všechno má svůj čas

napsala Lenka Poláčková, autorka knihy Moje cesta do fantazie, vítězka Hvězdy inkoustu, na Instagramu jako @numidora

Říká se, že všechno má svůj čas a je to příšerné klišé… Jenže víte co? Někdy jsou klišé pravdivá.

Já jsem na gymplu milovala psaní. Hrála jsem si s Wordem, zatímco ostatní pařili hry (nebo dokonce chodili ven!) a neskutečně jsem si to užívala. Nemyslela jsem si, že budu spisovatelka, psala jsem prostě jen proto, že mě to bavilo. Mým jediným čtenářem tenkrát byla máma a té se – jak už to u maminek bývá – líbilo všechno, co jsem splácala. Jenže pak mi bylo sedmnáct, začala jsem poprvé chodit s klukem – svým spolužákem, a když čas uzrál, dala jsem mu s velkým očekáváním přečíst jedno své dílko… A on prohlásil, že se to vůbec nedá číst!

Zpětně vzato: měl pravdu. Mojí největší zálibou totiž vždycky byla literatura devatenáctého století, hlavně česká a ruská, kterou jsem dost neobratně napodobovala; inverze, předminulý čas, přechodníky… na co si jen vzpomenete. Zkrátka pro kluka, který byl zvyklý číst Toma Clancyho, naprosto nečitelné. Má reakce byla taková, že jsem Word zavřela, všechno psaní nalila na flashku a tu schovala hluboko do šuplíku zapomnění. Zaměřila jsem se na jiné věci – neméně zábavné a zajímavé: hrála jsem Dračák, studovala to, co mě bavilo, a tvořila jsem rukama, ne slovy.

Ale pak vyšla knížka Prašina. Je opravdu skvělá a napsal ji Vojta Matocha – další můj spolužák z gymplu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak moc jsem kdysi psaní milovala. Říkejme tomu třeba zdravá závist, ale umínila jsem si, že to zkusím taky. Vrátila jsem se k psaní po jedenácti letech, koncem roku 2018, a můj manžel – ano, přesně ten, který mě kdysi tak zdrbal – souhlasil, že si po mně přece jen něco přečte. Díky jeho konstruktivní kritice jsem konečně setřásla přechodníky, archaismy a biblické citace.

V létě 2020 jsem si našla soutěž Hvězda inkoustu a napsala do ní knížku, která letos na jaře vyjde pod názvem Moje cesta do fantazie. Zní to fantasticky – a taky že je! Ale já doufám, že mou knížku si v soutěži vybrali hlavně proto, že ve mně má slova konečně dozrála; že jsem už prožila a poznala dost, abych věděla, co chci předat dál… a proto teď píšu – protože věřím, že mám co říct.

 

Proč svoje knihy vydávám u Pointy

napsala Lena Valenová, autorka knih Cool Girl! a #SLEDUJmě, na Instagramu jako @lenavalenova

„Ta knížka je super! Proč jsi ji vydávala s Pointou? Tu by ti vzali nakladatelství úplně v pohodě!“ napsala mi po dočtení knihy Cool Girl! kamarádka, úspěšná autorka několika knih. Stejný dotaz jsem od té doby slyšela několikrát.

Když jsem dopsala prvotinu Náhodní lháři z tetralogie Moře nálezů a ztrát, o vydávání knih jsem měla jen matnou představu a příliš jsem důvěřovala odborníkům z nakladatelství. O čtyři knihy moudřejší jsem už věděla, co od spolupráce na rukopisu chci a také co rozhodně ne. Při prokrastinaci na sítích na mě tehdy vykoukla facebooková reklama Pointy a řekla jsem si, proč to nezkusit.

Cool Girl! byl experiment. Splněný autorský sen. Prosadit moji představu o interaktivní knize s různými konci u klasických nakladatelství, které jedou podle edičních plánů, byla předem prohraná bitva. Bylo třeba vytvořit web a speciální aplikace, které by náklady na knihu výrazně prodražily. Nejspíš bych pak byla tlačena do změn, které jsem jako autorka nebyla ochotná udělat.

Proč tedy Pointa?

  • Netradiční vydání pro netradiční knihu. Přišlo mi to symbolické a hodilo se to k tématu příběhu – vlivu sociálních sítí na život hlavních hrdinek.

  • Svoboda. Vyhovovalo mi, že jsem měla celý proces přípravy pod kontrolou a zůstala mi zároveň práva na knihu (a web).

  • Zázemí velkého distributora. Autoři na Pointě zastávají roli manažerů projektu. Je zcela na nich, s kým si domluví spolupráci a jak ta bude probíhat. Tým Pointy poradí, zaškolí, zodpoví dotazy a připraví kampaň a následné vydání. Starají se také o administrativní část věci – smlouvy, platby a distribuci.

  • Vlastní tým. Na platformě Pointy jsem si našla zapálené spolupracovníky (redaktorku, korektorku, sazeče/grafika a ilustrátorku) a díky naší úzké spolupráci byl konečný výsledek přesně podle mých představ.

  • Časová flexibilita. U Pointy neexistuje ediční plán. Žiju v New Yorku a do Evropy se dostanu jednou ročně. Vydání knihy si tak můžu naplánovat přesně na dobu, kdy budu v Praze.

  • Přímá komunikace se čtenáři. Loňská novinka #SLEDUJmě vznikla na základě výsledků hlasování čtenářů Cool Girl! v interaktivní části online a kniha vyšla stejnou cestou jako ta předchozí.

S každou knihou se učím něco nového a to je právě to, co mě na tom baví. Píšu pro radost a nechci napsaný text jen někam poslat, aby mi (velmi zjednodušeně řečeno) přišla po měsících domů hotová kniha, o které by kompletně rozhodl někdo jiný. S týmem už pracujeme na dalším příběhu a hrozně se těším, až se s novými hrdiny seznámí také moji čtenáři. :)

 

Velké nakladatelství jako splněný sen

napsala Alena Adrianet Heinrichová, autorka knihy Medovník s pepřem, na Instagramu jako @a.adrianet.h

Když jsem se v devíti rozhodovala, co chci dál dělat, být spisovatelkou pro mě byla jasná volba. Chodily jsme s mamkou do knihkupectví snad co týden, i když jsme doma neměli moc peněz. Pamatuji si barvitě, jak jsem stála před dřevěným regálem u Barviče na České a pohledem přejížděla po titulech, co už jsem četla. Všechny měly jednotnou značku. Věděla jsem, že knihy s tímhle znamením mě baví. Bylo to logo Albatrosu a já se přesně tenkrát rozhodla, že až napíšu knihu, vydám ji a bude mít na sobě přesně tuhle značku. Aniž bych to přesně chápala, vytyčila jsem si cestu, jejímž cílem mělo být vydání knihy přes nakladatelství. Jelikož jsem paličaté stvoření od malička, ze svého plánu jsem neustoupila. Jen po krátký čas jsem zvažovala samonáklad, ale zůstala ve mně touha splnit si dětský sen a dotáhnout to tam, kam to dotáhly mé tehdejší spisovatelské vzory. Vydat přes nakladatelství pro mě bylo jako proběhnout cílovou páskou první a zařadit se mezi výherce, k nimž jsem vzhlížela.

O pár let později na mě na Facebooku vyskočila narozeninová oslava CooBoo. Kamarádka mi tenkrát řekla: „Tam by se přesně hodilo to, co píšeš!“ Dobře, možná to neřekla přesně takhle, ale myšlenka byla stejná. Při pečlivém studiu jejich webovek jsem věděla, že jsou moje krevní skupina. Jako bych našla místo, kam jsem odjakživa patřila, z něhož mě nějaký zloun unesl a já se teď mohla vrátit domů.

Zbývaly jenom dva malililinkaté detaily: Dopsat knihu a přesvědčit je, že jsem ztracená dcera. A že to nebylo jen tak! První rukopis, který jsem CooBoo nabídla, odmítli s tím, že sice není napsaný špatně, ale podobných námětů jim chodí hodně. Zpětně jim musím dát za pravdu, byla to klasická fantasy story o holce, která je z tohohle světa, ale patří do jiného. Nicméně odradit jsem se nenechala. Zůstali jsme v kontaktu a když jsem občas potřebovala konzultovat prvky YA, napsala jsem dotěrný dotaz. Nejmenovaná a milá členka redakce mi tehdy trpělivě odpovídala a já mezitím četla, studovala a psala, psala, psala.

O pár let později jsem dokončila nečekaně úplně jinou knihu a byl ve mně už takový ten velký hlad vydat debut. Čekala jsem na to dvacet let a měla jsem strach, že rukopis zapadne mezi jinými. Sebrala jsem tedy veškerou svou drzost a napsala šéfredaktorce, že jim posílám nabídku textu a jedu do Prahy, jestli by neměla příští pondělí pět minut, že bych jí rukopis představila. Ty měla po čtení Oly (neboli nofreeusernames - poznámka redakce), kdy nad námi zuřila doslova epická bouře a stanový přístřešek jí statečně odolával. Posadila mě ke stolu, kde byla snad půlka Albatrosmedia s tím, že to mám jako přijímací pohovor. Nemusím Vám asi říkat, jak vyklepaná, zmoklá, unavená (Brňačka se sekla o pár kiláků v Praze a bloudila) jsem byla, ale…

…vzali mě.

Jelikož se mezitím semlela nevím kolikátá vlna covidu, na to finální ano jsem si musela počkat ještě několik měsíců, protože se řešily odsuny knih, nové marketingové plány a tak dále. Navíc tu byla záležitost, že jsem jim těsně před odesláním debutu poslala i jedno rozdělané fantasy a rozhodovalo se, co dřív. Když se mě tenkrát zeptali, které bych chtěla vydat jako první, ale že mají předběžný zájem o obě, málem mi vypadla brada z pantů. Odpověděla jsem jim, že to nechám na nich, co se jim bude více hodit do aktuálního edičního plánu.

Pokud se totiž rozhodnete vydat knihu přes nakladatelství, je potřeba si uvědomit, že jste pro ně investicí. Ač jsou knihy krásné, půvabné a plné moudrých slov, pořád jde o obchod. Firma potřebuje, aby se jim peníze vrátily se ziskem, díky kterému mohou zaplatit sklady a odměnit hladové redaktory. Není na tom nic špatného, ale je potřeba mít na paměti, že ze všeho nejvíc uzavíráte závazek - budu pro vás dobrý partner.

Jestli stále uvažujete o vydání v nakladatelství, vybírejte pečlivě. Zvolte takové, které vydává přesně to, co píšete. Zvýšíte tím šanci, že hned první řekne vytoužené ano. Navíc, nechcete ten výběr uspěchat. Půjde o dlouhé partnerství, dost možná dlouholeté. Na rande taky nejdete s každým.

A co pro mě osobně znamená vydávat knihy přes nakladatelství CooBoo? Splněný dětský sen. Mít možnost si nechat poradit od moudřejších hlav a nebýt na všechno sama. Vrátit se domů.

 

Chtěli byste i vy přispět do dalšího newsletteru? Napište nám na e-mail ya.ctu.ya@gmail.com váš nápad!

 
Tento newsletter jste dostali, protože jste se k jeho odběru přihlásili. Pokud už další dostat nechcete, napište nám prosím na výše uvedený e-mail.
Zpět do obchodu