Lenka Poláčková

Lenka Poláčková se do psaní zamilovala už na gymnáziu. Zatímco ostatní pařili hry (nebo dokonce chodili ven!), ona trávila čas sepisováním svých příběhů. Když se však konečně tehdy odhodlala dát svému příteli přečíst jedno své dílko, ten zcela upřímně prohlásil, že se vůbec nedá číst. Její reakce byla taková, že psaní pověsila na hřebík a zaměřila se na jiné kreativní činnosti.
O jedenáct let později se ovšem k psaní rozhodla vrátit a díky konstruktivní kritice svého přítele (ano, toho samého, v té době již manžela) se jí podařilo zbavit se přemíry přechodníků, předminulého času, inverze a dalších jazykových jevů, které znala ze své milované literatury 19. století. Na důkaz, že její psaní dozrálo a dá se číst, nemusela dlouho čekat, neboť zvítězila v 5. ročníku literární soutěže Hvězda inkoustu.
Od té doby jí vyšlo několik knih i povídek, nejznámější je však díky Věku přízraků (YA čtu, 2023), Hodině hromu (YA čtu, 2024) a Okamžiku oběti (YA čtu, 2024), historickým románům se špetkou nadpřirozena.